Jak „hacknout“ klasickou výuku?

Dostáváme se do doby, kdy můžeme přehodnotit to, co jsme dosud považovali za samozřejmé. Co to znamená? Některé školy stále fungují v nastavení, jaké si pamatujeme z vlastních školních let: dvakrát týdně 45 minut tělesné výchovy a zbytek výuky převážně vsedě ve školních lavicích. Po odečtení tělocviku to dělá zhruba 1260 minut týdně, kdy žáci na druhém stupni převážně sedí.

To by samo o sobě nemusel být zásadní problém – pokud by se děti přirozeně hýbaly ve volném čase. Jenže realita je jiná. Spontánní „lítání po venku“ často nahradily hodiny u počítače, mobilu nebo televize. Ano, část dětí navštěvuje sportovní kroužky nebo pohybové aktivity – ale rozhodně ne všechny. A právě ty, které mají pohybu minimum, by měly mít možnost ho zažívat alespoň ve škole.

Často se v diskusích objevuje argument, že pohyb má být záležitostí rodiny. Ano – i ne. Ne každé dítě vyrůstá v podnětném prostředí, které pohyb podporuje. Ne každá rodina má čas, prostor nebo motivaci. A právě tady může škola sehrát klíčovou roli. Může být místem, kde je pohyb dostupný pro všechny – systémově, pravidelně a bez rozdílů. Pokud má škola tuto možnost, měla by ji využít naplno.

Nyní školy mohou čerpat inspiraci z iniciativy ČŠI Aktivní nebo čerstvě schváleným plánem MŠMT Mládež v pohybu a ve zdraví (2024). Tato doporučení se přímo ve školách zaměřují převážně na zavádění aktivních přestávek, zpřístupnění školních hřišť, podporují aktivní transport do školy a ze školy a dále podporují například kampaně povzbuzující k pohybu. Právě to je velká příležitost, jak oněch 1260 minut vsedě doplnit o další minuty přirozeného pohybu, který pozitivně ovlivní zdraví i schopnost učit se.

Ale jak konkrétně „hacknout“ těch 1260 minut týdně? Možností je překvapivě mnoho – od drobných úprav po systematičtější přístupy. Uveďme si několik příkladů.

Drobné úpravy (na úrovni vzdělávacích strategií učitele):

• Zařazení mikropohybů přímo ve výuce – krátké protažení, dechová cvičení, cviky na koordinaci a rovnováhu, které trvají jen pár minut, ale dokážou obnovit pozornost.
• Pohybově aktivní učení – výuka formou stanovišť, chůze při diskusích (walk and talk) nebo učení přes pohybové hry.
• Výuka v pohybu – využití venkovních prostor nebo chodeb, kde se žáci pohybují mezi úkoly nebo plní zadání, která vyžadují aktivní přesun.
• Učební pomůcky, které pohyb podporují – balanční podložky, stojací lavice nebo sedací vaky.

Systematičtější přístupy (tyto přístupy je žádoucí mít zachycené na úrovni ŠVP):

• Bloková nebo projektová výuka, která umožňuje větší flexibilitu – lze zařadit delší aktivní fáze a pohyb napříč předměty.
• Spolupráce mezi předměty – např. tělesná výchova propojená s fyzikou (zákony pohybu), biologií (fungování těla), matematikou (měření výkonu), výtvarnou výchovou (pohybové kreslení) atd.
• Tematické dny a týdny, během nichž je škola více „v pohybu“ – výuka venku, výzvy pro celé třídy, týmové aktivity propojené s učivem.
• Sportovní, turistické, pohybové a dobrodružné výjezdy – sportovní výjezdy nebo dobrodružné výlety, mohou být zaměřeny čistě sportovně/pohybově nebo propojeny s výukou, rozvojem kompetencí či s osobnostní a sociální výchovou.

Přestože tyto možnosti naplňují potřeby žádoucího a inovativního vzdělávání, v praxi se pořád ještě často setkáváme s váháním. Jako společnost – a platí to i pro školy – totiž nemáme příliš v oblibě změny. To, co známe, nám připadá bezpečné. Nemusíme být stoprocentně spokojení, ale jistota a rutina nás uklidňují. Vystoupit ze zóny komfortu, zkoušet nové věci, přijmout nejistotu – to vše v nás může vyvolávat obavy. Právě tyto obavy bývají častým důvodem, proč se do změn nepouštíme nebo je oddalujeme. Jenže na narůstající a alarmující pokles psychické i fyzické odolnosti dětí a mladých lidí už nemůžeme nereagovat. Flexibilita a otevřenost pedagogů i vedení škol je dnes klíčem ke změně, která nemusí být složitá – stačí začít po malých krocích.

Jak už jsme uváděli výše, jedním z těchto kroků může být právě zařazování pohybových prvků napříč vzdělávacími předměty. Nemusí jít o převratné inovace, ale o drobná, promyšlená opatření, která mají překvapivě velký dopad. Užitečnou inspiraci nabízejí kolegové z iniciativy Učíme se venku, kteří připravili metodiky a videoukázky, jak vyučovat češtinu, matematiku, fyziku nebo přírodopis venku – na školní zahradě nebo v blízkém parku. Jinde zase učitelé rozmísťují úkoly (např. příklady, doplňovačky, vyjmenovaná slova) po školních chodbách a žáci je během pohybu plní. Pokud bychom dokázali, že alespoň třetinu každodenní výuky nebudou žáci trávit vsedě, ale budou se hýbat, hrát pohybové hry propojené s výukou nebo se učit venku, výrazně tím podpoříme nejen fyzickou kondici, ale i duševní zdraví, koncentraci a sociální vztahy.

Pohyb ve výuce pomáhá snižovat stres, podporuje spolupráci, přirozeně zlepšuje vztahy mezi žáky a mezi žáky a učiteli. Posiluje také pozitivní vztah žáků ke škole jako takové. V ideálním případě může být tento přístup jednou z odpovědí na znepokojující zjištění z říjnové studie (2024) České děti se do školy netěší. Kvůli stresu i vztahům.

Důležitým opěrným bodem se nyní stávají i revidované rámcové vzdělávací programy (RVP), které přinášejí jasnou podporu pohybových a wellbeingových aktivit. Už v obecných částech nového RVP je kladen důraz na to, aby změny ve vzdělávání vedly k lepšímu klimatu ve školách a k naplňování potřeb každého žáka. Jeden z osmi profilových výstupů absolventa základního vzdělávání zdůrazňuje schopnost rozvíjet fyzickou a psychickou odolnost, aktivně pečovat o vlastní zdraví a bezpečí i o osobní pohodu (wellbeing).

Tato témata se následně promítají do:

• vzdělávacích oblastí, jako je Člověk, zdraví a bezpečí (tělesná výchova, výchova ke zdraví a bezpečí); Člověk, jeho osobnost a svět práce (osobnostní a sociální výchova) nebo Umění a kultura (hudební, taneční a dramatická výchova);
• klíčových kompetencí, zejména kompetence osobnostní a sociální, jejichž dílčími složkami, na které navazují vlastní očekávané výsledky učení, jsou mj. vlastní wellbeing a rezilience: odolnost v obtížných situacích;
• průřezových témat, péče o sebe a druhé.

Všechna tato místa v kurikulu jsou příležitostí – ale také závazkem – začít s pohybem a wellbeingem pracovat napříč výukou, nejen v tělesné výchově. Pokud budeme jako učitelé otevření změnám a budeme ochotní hledat nové cesty, můžeme společně vytvářet školu, která je nejen místem vzdělávání, ale i zdraví, radosti a bezpečí. A právě taková škola dává smysl.